Můj milý Kohoute, jak se máš?
Je to pár let, co jsem si nenapsala ani řádku. Neřekla bych, že tolik.
…
Co se mezitím odehrálo? Hodně moc. Přesto některé věci zůstaly na svých bezpečných místech. Naštěstí. Jistoty, který v životě potřebuju.
Ten dům na konci vsi je pořád ten nejdůležitější. I když má jednu velkou změnu. Je náš. Dvůr už dávno není rozpraskanej a vrata jsou úplně nový. I přes jejich počáteční dokonalost se v nich naštěstí okamžitě začaly tvořit mezery, přes který se zase šmíruje na náves, jako to dělával děda.
Řád zůstává. Každý jaro seju a sázim. Každý rok něčeho víc. Pokaždý ale tolik trávy na dvůr, že by to vystačilo na fotbalový hřiště, abych se pak marně snažila ji přes výheň léta zachránit před upražením. Vnímám pobavený pohledy okolí a poznámky o správným načasování finálních terénních prací nechávám bez komentáře. Po zimě a oblevě s jistotou jim vlastní přijede bagr na další stavební práce a já pak z jara zase rovnám, seju, zalejvám.
Na kopečku u slepic a už třetího kohouta nám vyrostl první skleník, kde se děje i roste spousta bizarních věcí. Po třech marných letech kolem něj konečně vyrostly i ambiciózně zasazené habry. Učim se zaštipovat rajčata, správně věšet okurky a trefit se do nepálivých druhů paprik. Učim se správně využívat místa a netvářit se zaskočeně, když se v půlce léta ve skleníku objeví neprostupná džungle (rozuměj správně slovu neprostupná, věci vzadu sem nikdy neviděla a už vůbec nikdy nesklidila). Začínám mít klasickou venkovskou obsesi kytek a porostů na zahradě. K nevoli mého muže.
Slepici Květu, naše první domácí zvíře, nahradili dva kocouři a následně další tři koťata. K nevoli mého muže. (Prosím nikam neodcházejte a zůstaňte s námi navždy - vy koťata, tobě nevykám;).
Děti vyrostly, zkrásněly. Věci se přirozeně někam posunuly. Změnil se odstín mojí rtěnky, změnil se úhel mnoha mých pohledů, mění se i Kohout. Šiju na sebe, šiju i na vás. Šiju velký věci!:) Hodně mě baví to, co je doma, mnohdy víc než to, co se nosí ven.. To brzy pochopíte..;)
Pořád je to víc vášeň, než “byznys”. I proto jsem pořád tam, kde jsem a ne jinde:) Ale já jsem většinu života ráda tam, kde jsem. Takže je to asi v pořádku.
Naučila jsem se s vámi vídat osobně. Je to možná pro většinu lidí nepochopitelný, ale postavit se před svoje věci veřejně, pro mě znamenalo velkej úkrok z mojí komfortní zóny. Taky divný, já vim. Moje bezpečná osobní zóna má dost jiný hranice než má většina lidí:))
Objevilo se strašně moc konkurence. Se kterou nebojuju. Já ne. Asi-určitě- bych měla, ale nedokážu to. Neptej se..
I z toho důvodu je neuvěřitlený, že vy za mnou chodíte. Fakt chodíte. Znáte a nosíte. Není to pro mě samozřejmost a nikdy nebude. Vzhledem k tomu, jak to vedu, je to až skoro neuvěřitelný. Nikdy mě to nepřestane fascinovat a těšit, nikdy se nepřestanu debilně usmívat, když vidim svoje věci na vašich dětech, na vás!
Někdy, často, mám pocit, že bych měla pro vás dělat víc. Víc marketingu, víc nabídek, víc soutěží (chcete fakt soutěžit?), víc spoluprácí (rozuměj vůbec nějaký marketing a spolupráce). Nic z toho dobře neumim. Pořád nemám dlouhodobej plán. Občas mám záchvaty paniky, že takhle to přece nejde, většinou se ale stačí dobře vyspat a ještě líp najíst a panika ustoupí. Pravdou je, že i když se snažim, nějak mi to nejde jinak. A vy jste pořád tady.
Všechno by mělo být lepší a rychlejší. Podzimní kolekce hotová v létě, letní kolekce hotová z jara (ale já na jaře seju!), všechno krásně naplánovaný, nafocený, připravený s předstihem, který maji všichni ostatní. Pravdou je, že je to v mým světě skoro nemožný. Tempo mi pořád určuje náš život, možnosti dávají děti, který jsou stále na prvním místě. Přesto, jste pořád tady.
Mít svůj “byznys” je taková klasická bonboniéra. (V mým případě obyčejná Tatiana, žádnej Lindor.) Každej den ujídáte po jednom čokoládovým štěstí, někdy vám to chutná, někdy to sežerete z musu, občas vyjíte tři najednou, protože je to skvělý, někdy máte chuť krabici zapálit a rozdupat, ale většinu času se těšíte na druhej den a vaše oblíbený sladkosti. Důležitý je mít chuť. A Kohout je pořád velká chuť. A vy? Jste pořád tady.
Je to vážně krásná práce. Tvořit. Z ničeho něco. Vymyslet, pospojovat, vyžehlit. Udělat si spořádaný uzlík věcí, který je (pro mě) velmi detailně vymyšlenej, dlouhý týdny promejšlim, ladim, šiju a vyrábim, úplně zbytečně párám a dělám znova, všechno tutlám a prozradim, až když je všechno hotový do mnohdy pro vás nepochopitelných detailů a dávají mě (zpravidla jen mě) absolutní smysl. Když jedna část ladí s druhou, třetí i desátou a všechny tvoří jednu hezkou kupičku souvisejících věcí:) Zbytečný, zdlouhavý, řekla bych nezaujatě, ale jinak to prostě nejde. A stejně, vy jste pořád tady.
Mám kolem sebe pár fakt hodně šikovných lidí, který mi pravidelně pomáhají s tím, co nedokážu. (Děkuju.) Ale pořád je to víceméně one man(woman) show. A v důsledku týhle pozice je strašně těžký pochytat a vychytat všechno, co dnes k malý značce patří. (Bože, jak já nedávám reels, já, člověk, kterej bezmezně miluje fotky).
Možná to zní jako obhajoba, je to ale především velká omluva. Nezvládám všechno, co bych měla. Nezvládám a upřímně pochybuju, že kdy budu. Nejsem ten typ, který se promptně všem trendům přizpůsobí, efektivně postuje, natáčí reels, natáčí sebe (tvl moje noční můra), posouvá se kilometry dopředu. Většinu času sedim doma u svýho pracovního stolu, kde leží dva šicí stroje, tisíc nití, patery nenabroušený nůžky, xy obrázků od dětí, hromada rozdělaných věcí, hromada těch hotových a miliarda plánů. Můj mikrosvět, který je srdce Kohouta, ale vy ho nevidíte. A přesto, jste pořád tady.
Pořád myslim na babičku. Často o ní s dětma mluvíme a vyprávíme si. Vim že by byla strašně ráda, že si chystáme “domov” v jejich domě. Jednou se náš život změní o něco víc, pozná to určitě i Kohout. Dost možná to bude pro všechny lepší, no ne?:) Protože to, co bych vážně chtěla je, aby Dobrý kohout nebyl jen tričko s nápisem, ale něco... jako životní styl.
Babička by mi určitě i teď na spoustu věcí řekla, že jsou špatně udělaný, usmála se tomu a předělala to. Mám se pořád co učit. A naučim se toho ještě hodně, slibuju.
Protože vy jste pořád tady. ❤