Mojim nejmilejším.
19. 9. 2017
Bylo to neskutečný štěstí. Asi dar. To, že jsme měli prarodiče takoví, jaký jsme měli. Měli hospodářství, žili na úplně malinký vsi tam, kde dál už nic neni. Za kovárnou z kopce dolu, poslední chalupa vpravo. S odřenou omítkou od kombajnů, za těma obrovskejma vratama číslo 6. Tam vždycky byl. Náš druhej domov.
Nevim, jestli se standardně od prarodičů očekáva víc než rozmazlování, bonboniéry a nedělní návštěvy. Tohle totiž bylo dost jiný.
Děda byl ten nejveselejší člověk, jakýho jsem kdy poznala. Smál se za každou větou, za každým titulkem v novinách, za každým jeho pořekadlem, který jsme slyšeli už po stý a přesto na něj čekali a smáli se jako na poprvý. Byl velikej, měl dědečkovskej pupík, košili a kšandy, roztomile kulatou hlavu, v tvářích popraskaný růžový žilky asi od toho smíchu a ty největší a nejupracovanější ruce. Ruce hospodáře. Každý ráno vstával hodně brzo, nalil si malinkou štamprli kořalky, kterou měl ve stolku v ložnici a šel pracovat. Staral se o krávy, kozy, prasata, slepice, kočky, psa, krůty, husy, králíky a holuby. Miloval dechovky a svoje houpací křeslo.
Pamatuju si, když ještě chodil na služby hlídat statek tehdejšího Agra, zvedat závoru z malýho domečku, ve kterým koukal na červenou televizku a z aktovky vyndaval svačiny od babičky. Jak ve svátečních šatech startoval vínovou škodu 120 a vez babičku do dva kilometry vzdálený sámošky na nákup, kde za celou dobu z auta vystrčil jenom dva prsty, kterýma v otevřeným okýnku poklepaval do rytmu dechovky na střechu tý vyvoněný škodovky. "Holky, doneste dědovi zmrzlinu," posílala nás babička od pokladny a vesele nakupovala dál. Děda spokojeně čekal.
Pamatuju jeho pyžamo a každovečerní vůni indulony když vyšel z koupelny. Jeho větrový bonbóny v plastový dóze ve tvaru jablka a hrušky, plechovou konvici na plotně plnou čerstvě uvařenýho bílýho kafe, na který mě naučil, a hlasitý hvízdání bez prstů. Místo u stolu, na který mu nikdy nikdo nelez, neustálý čtení novin, obědy přesně v půl 12 a pravidelný siesty u odpoledních dechovek. Pamatuju jeho čepice, bez kterých nikdy nevycházel ven a pozorování projíždějících aut škvírou ve vratech.
Měl svůj řád, kterej všichni respektovali a myslim, že to byl hodně šťastnej člověk. Narodil se, žil, pracoval a umřel v jednom domě.
Byl to děda, kterej mě učil, že rum je Rozumné Ukládání Měny a já mu jako dítě kupovala rumový pralinky, čemuž se jak jinak než smál.
Rok a půl tu byla babička bez něj.
Babička byla ze třinácti dětí a měla tři kluky. Kolem ní, narozdíl od dědy, byla vždycky spousta tet, strejdů, bratranců a polobratranců až do bůhvíjakýho kolena. Z pěti vnoučat se dočkala i dvou vytoužených holek - starší ségry a mě. Ne, neměla kluky ráda o cokoli míň, ale to, jak moc si nás holky v chalupě plný chlapů přála, bylo cejtit prakticky pořád. Snášela pro nás modrý z nebe, ta neskutečná energie a ten největší opak lenosti, kdy od rozpitýho kafe běžela pro jakoukoli blbost z půdy, kterou sme si vymysleli. Zároveň lehce přidrzle organizovala, co kdo kdy má dělat, myslim že ani nevěděla, že to dělá, bylo to tak ryzí, že se na ní člověk ani zlobit nemoh, natož když čas od času bez domýšlení a ohledu kosila naše ega svojí upřímností. "Tu skalku si vyplej, Haničko, to nemáš hezký." "Co to máš za kabát, to ti nesluší, ukaž já si to zkusim, hele já bych to mohla mít." Jak ráda bych to slyšela znova.
Babička milovala společnost a drby a výlety do civilizace z tý jejich maličký vsi. Pamatuju, kdy jsem coby malá holka vyrážela s ní, dědou a autobusem důchodců na Země živitelku do Budějovic a zatímco děda seděl u klobásy a heligonek, my obrážely jeden stánek za druhým a zkupovaly životně důležitý věci jako litrovou lestěnku na auto, zvlněnou škrabku na brambory nebo zrním nacpanej polštář do tvaru slona. Byla jedinej člověk, od kterýho jsme se ségrou slýchávaly, že jsme děvky a nevadilo nám to.
Skoro vždycky obědvala v hlubokým talíři a jedla lžící. O tom, jak vařila by se mohlo psát dlouho. Kolačů jsme se s ní za ty roky namotali nespočetně, knedlíčkový polívky snědli na hektolitry a svíčkovou chodili za studena dojídat pod přikrytý hrnce na kamna. Vidim ty jednohubky s barevnejma napichovátkama ve tvaru šavle a hranolky v bílým plastovým kelímku, který se směly nosit ven.
Pamatuju, jak babička prodavála sousedům kravský mlíko, sbírala v předsíni smetanu a tloukla domácí máslo. Tehdy tak normální věci. Když jsme byli děti, každý léto přijížděla její sestra z pohraničí, teta Anda se svoji vnučkou Míšou, a my tak trávili drtivou část prázdnin nastěhování v horních pokojích tohohle hospodářství všichni pohromadě. Od rána do večera venku, v malý ztlučený boudě na plácku u pole, uráchaný z hnusnýho zelenýho rybníka. Večery u ohně, vyžahlý vlasy a opálený tváře od sluníčka. Teta sušila celý dny nudle do polívky a pekla štrůdly z letních jablek. Díky tomuhle příbuzenstvu u německejch hranic měli babicka s dědou jako prvni v rodině video. Točili jsme s bratrancema dlouhý roky pár sehnanejch videokazet pořád do kola-Tři oříšky pro Popelku, všechny díly Fantomase, Sedmou rotu, Slunce seno, Krvavej sport nebo bizarní 30minutovej snímek Skvrna, kterej snad nikdo jinej nezná.
V ložnici měla babicka krásnej starej noční stolek se zrcadlem a v něm velkej igelitovej pytel plnej různejch plastovejch natáček, který sem jí pravidelně dávala na hlavu. Seděla a podávala jednu za druhou. Nejdřív ty velký barevný, na strany ty menší. Pak šátek, aby to nespadlo až bude lítat po dvoře.
Mouchy chytala zásadně do dlaně a mačkala do zástěry. Na ruce nosila uzoučkej proužek snubního prstýnku do doby než sám prasknul. Nikdy ho nesundavala, protože to prostě nešlo. Kalhoty jí byly nepochopitelně téměř všechny krátký a obličej plnej drobnejch a tenoučkech vrásek měla úplně sametovej. Řada citlivých věcí se v týhle chalupě brala s takovým zvláštním klidem, ale vždycky tu bylo vetší teplo, než kdy mohlo vyjít z kamen v kuchyni.
Pamatuju, jak vždycky sedávala u starýho šicího stroje, ve kterým křupalo a jiskřilo a místo šlapadla měl dolu spuštěnej dlouhej drát, kterej se ovládal kolenem. Hrozně často jsme škemrali, aby nás k němu pustila. Stejný halenky do školy na focení, kostýmy na karnevaly a divadelní představení, šaty do tanečních, na plesy, oblečky pro panenky. Moje šaty na předávání maturitního vysvědčení. Asi proto mojí sestře i mě doma stojej šicí stroje a pravidelně drnčej.
Babičku bavily přisprostlý dechovky, tomu se vždycky smála a jednou večer nás naučila krátkou modlitbu, že prej to musíme znát. Pamatuju si jí dodnes. Olizovala kapesník, když nám chtěla umejt bordel na obličeji, štípala do kalhot, jestli pod nima máme puncocháče a zvedala svetry, jestli sme zakasaný. Naše babička, která si nasazovala jen horní zuby, protože ji vadilo, jak to těma spodníma o sebe cvaká.
Jednou vyndala všechno starý zlato, co doma měla a nechala ho ve zlatnictví roztavit a vyrobit pro mě a ségru každý jednu sadu krásných náušnic s prstýnkem. Prej na památku.
Vybavuju si její několikahodinový sbírání borůvek do bezednejch dvoulitrovejch bandasek, který pro nás jako děti bylo za trest, ale ona si tak chodila odpočinout. Vůbec sem to tehdy nechápala. Vzpomínám na nekonečný řádky brambor, kterým sme my děti neviděly konce, a který se sbíraly organizovaně s celou rodinou vždycky jednu zářijovou sobotu. Do oběda až na konec, po obědě ještě po branách. Pak kafe a koláče, který napekla. Na dvoře se vždycky po žních objevovaly obrovský hromady vysypanýho obilí, ve kterých sme se váleli zahrabaný až po pas, než se to všechno naházelo na půdu. Pšenice neštípe, ale žito jo, do toho nelezte.
Na Velikonoce vytáhla pokaždý ty stejný kalíšky se včelím voskem, který rozpálila na plotně. Vonělo to vždycky stejně. Nikdy vajíčka nemalovala, jen všechno připravovala a povídala. A vařila cibulový slupky na ty moje nejoblíbenější.
Do mých jednadvaceti jsme k nim s bráchou a ségrou jezdili každej Štědrej den ráno, ozdobili stromek, snědli smažák na sádle k obědu, protože babička říkala, že je půst a čekali na podvečer a rodiče a zvoneček, co doma znamenal překvapení.
Našeho malýho bráchu hlídala babička v důchodu pravidelně každej tejden dva celý dny už od miminka, protože mamka pracovala, což v něm myslim zanechalo pocit stejně silnýho druhýho domova jako máme my, trebaže tu jako o dost mladší spoustu věcí s náma nezažil. I přes ten věkovej rozdíl víme všichni stejně dobře, jak to skáče na káře za traktorem, třebaže on ho řídil mnohem častějc než my.
Babička se dočkala osmi pravnoučat. Nikdy nezapomněla na jedinej svátek nebo narozeniny. Nikdy jsem neslyšela, že by o nich někdo vyprávěl s větší hrdostí a radostí a u nikoho jsem neviděla víc rozzářený oči, když se navalily do dveří a vycházely obdarovaný sušenkama a velkejma korunkama v kapse. Do pokladniček.
Jednou jsem četla, že každá správná babička při odjezdu návštěv mává. Ta naše chodila před ty jejich velký vrata až k našemu autu, vetšinou nám dveře sama zabouchla, pak stála a mávala a něco mumlala. Vždycky.
Víte, venkov je řád. Musíte vědět, kdy je potřeba sázet brambory, kdy je sbírat, aby to nebylo moc mokrý, kam je dát, dokud nejsou přebraný, kdy otáčet a kopit seno, kdy sekat, podojit, kdy zavírat slepice. Tohle všechno byli babička a děda. Naše víkendy, dny kdy se marodilo a ty nejdelší letní prázdniny. Už od dětství mě strašilo, že to možná jednou skončí a v posledních letech jsme se ségrou dost lpěly na tom, aby z toho co nejvíc zažily i naše děti. Přišlo to a bylo to smutnější, než sem si kdy uměla představit.
Babička umřela v den 35. narozenin naší ségry. Tolik vytoužený první vnučky. Myslim, že je hrozně krásný mít tady babičku takovej kus života. Poslední, o čem jsme s ní se ségrou mluvily, bylo, kdy sesbíráme brambory, a že ten jejich debilní kohout zase na všechny skáče, a že ho strejda musí už konečně podříznout.
Ať už to dál bude jakkoli, došlo mi, že tenhle domov nikdy nezmizí. Bude tady dál už jen proto, že chceme, aby tam byl. Nebo protože klíče od zahrady a stodoly visej pořád na stejným háčku.
Já ti babi každej den mávám a slibuju, že konečně začnu dělat knedlíky, nasušim si nudle, po dálnici jezdim opatrně a košilku mám vždycky zakasanou.
T.
♥️
